Utopená literatura se zase vynořuje 

V létě roku 2002 bylo nakladatelství Vitalis a jeho knihkupectví zpustošeno záplavami tisícileté vody. Po celé týdny bylo nakladatelství bez elektrického proudu a telefonického spojení odřezáno od okolního světa, jeho fungování přerušeno. Až poté, když voda odtekla, začaly se rýsovat škody jdoucí svým rozsahem do milionů. Před podnikem, který existoval právě deset let, stála zatím nejtvrdší zatěžkávací zkouška. Přes všechnu zkázu začalo nakladatelství znovu provizorně fungovat ještě na podzim roku 2002: A vodní přívaly i skálu a sílu ohně též uměním zdolá člověk (Und die Flut und den Fels und Feuersgewalt auch bezwinget mit Kunst der Mensch) – s tímto motto vyšel první katalog po záplavách a v tomto duchu jsme začali s rekonstrukcí. Ještě pod dojmem katastrofy sepsal nakladatel Harald Salfellner zprávu o oněch srpnových dnech, kdy přišla velká voda.

Čechy leží v moři

Už řadu dnů v Čechách prší, hladiny stoupají, Praha se připravuje na hrozící záplavy. Když v pondělí 12. srpna vodní masy dorazí do hlavního města České republiky, stojí Český Krumlov a další města na horním toku Vltavy již pod vodou, přehrady odolávají jen taktak. 

V odpoledních hodinách se valí řeka, změnivší se mezitím v mohutný proud, zeširoka a hrozivě pod Mánesovým mostem. Míjejí nás větve a kusy nábytku, vynořují se ze zpěněných vln a pak opět mizí v hloubce. K tomu, aby se voda přelila přes most, schází ještě několik metrů, ale déšť nepřetržitě bubnuje do vzdouvající se hladiny. Je vlezlá, vlhká zima jako v listopadu, ale ulice a náměstí jsou plná lidí. Z mostu zírají upřeně do vody, procházejí kolem Klárova směrem ke Karlovu mostu. Jdeme s nimi, pro nás je to závod s časem. Za starou zbrojnicí už voda šplouchá nahoru až k ulici. Není tu nic, co by té hnědé vodní spoušti dokázalo zabránit, aby nevystoupila z říčního koryta. V rozhlase hlásí, že na jihu museli technici otevřít několik stavidel, aby zabránili prolomení přehradních hrází – teď tedy bude třeba připravit se na následky: na české hlavní město se řítí obří zátopová vlna, mohutnější než velká povodeň z roku 1890. Kolují zvěsti, vynořují se z ničeho, mizí v nenávratnu. Každý se něco domnívá, nikdo neví nic přesně. Hladina stoupne o dva metry, ne o tři! Na Kampě budou stát štíty domů pod vodou. Ale kdepak! Nic se nestane, postavili prý bariéry, město je na všechno připravené. 

Konečně začínají navážet písek, těžké tatrovky skládají svůj náklad na dláždění ulic, na hromadách jsou připraveny bílé pytle z umělé hmoty. Sirény ječí, jako by celá Praha byla plná sanitek, které si s ohlušujícím jekotem razí cestu ucpaným městem. Tisíce lidí musí opustit své byty, evakuace je v plném proudu.  Všechna parkující vozidla byla z dotyčných okrsků odtažena už před hodinami. Teď nastupuje armáda, mladí muži z pražských kasáren. V oblastech, kde hrozí nebezpečí, patrolují policejní hlídky a pokoušejí se do všeobecného chaosu vnést pořádek. Ještě existuje všude naděje, nálada není špatná, ale v úzkých uličkách panuje hektický zmatek. Lidé mají obavy vepsány do tváří. Obyvatelé čtvrtí přiléhajících přímo k Vltavě, ale také prodavači, číšníci a další zaměstnanci stavějí společně s vojáky hráze z pytlů s pískem. Ženy plní pytle, muži si je nakládají na ramena a vláčí těžký náklad ke vchodům okolních domů, k oknům a odvětrávacím šachtám. Nikdo nemá žádné zkušenosti, nikdo pořádně neví co dělat, z ničeho nelze seznat, že to všechno někdo řídí.  S rázným velením by snad obětaví pomocníci mohli něčeho dosáhnout, ale takhle mizí energie bez výsledku do ztracena. Ani vojáci pořádně nevědí, co je třeba dělat; vyložili je tu bez nadřízených, bez jasného úkolu, bez vhodného nářadí; a tak pomáhají chvilku tady, chvilku tamhle – ochotní, ale bez plánu.

V obchodech skládají zboží do vyšších poschodí, odvoz už není možný, příjezd do záplavové oblasti je uzavřen. Tak uplyne noc v hektickém shonu. Pak, v ranních hodinách 13. srpna zavládne strašidelné ticho. Nikdo už do naší uličky nesmí. Všichni, kdo tu bydlí, musí čtvrť opustit, protože úřady prohlásily Malou Stranu za oblast ve stavu ohrožení. Ostrov Kampa, o několik set metrů dál, už je hluboko pod vodou. Ale místo před naším obchodem je ještě suché, a tak se stále ještě kojíme nadějí, i když hladina přes noc dále stoupla. 

Hráze z pytlů s pískem jsou slabé, již po několika hodinách je jejich obsah promočený. Mučivě pomalu běží minuty, plynou hodiny, a stále ještě nebylo dosaženo vrcholu povodně. V krátkých intervalech běháme na Klárov, mezitím vysedáváme u televize. ČT 1 vysílá bez přestání obrazy hrůzy, ale nic konkrétního se nedovídáme, a už vůbec ne to, zda pytle před naším obchodem vydrží. Doufáme, máme strach, propadáme zoufalství. 

Před Ústavem pro nevidomé přihlížíme, jak nastává to, čeho se všichni obávali. Bariéra povoluje, a její prolomení nevypadá vůbec nijak spektakulárně. Není to proudění  s vyskakujícími vlnami, ani převalování, jako když útočí příboj, není to hrnoucí se, pěnící a syčící záplava, proudění, jež by nasazovalo k výpadům a výbojům, tahle kalná voda se nedme, nevzpíná, ani to v ní nevře. Pomalu prosakuje do tiché ulice, vylévá se na chodníky a do předzahrádek, teče škvírami do hospod, krámů a bytů, razí si cestu prasklými okny, rozlévá se do výklenků, zákoutí a komůrek. Pak voda přeskočí do stanice metra, nezadržitelně plní hlubokou šachtu a s ní i tubusy tunelů, které jsou s ní spojeny. Za pár desítek minut je z celého sníženého prostranství kolem zastávky tramvaje jedno hladké jezero. Leží před námi pokojně a klidně, nezvyklý pohled, ale ne bez půvabu. Firemní štít je napůl ponořen do vody dosahující několika metrů. Teď už není žádná naděje, ani pokud jde o ty nejcennější antikvární folianty, které jsme ve spěchu navršili úplně nahoru. Malostranské knihkupectví nakladatelství Vitalis, založené svého času jako Knihkupectví Franze Kafky a známé jako pražské německé knihkupectví, se stalo obrazem spouště. Rozsah zkázy způsobené blátivou břečkou, se ukáže až později, jako bychom měli ještě trochu času, zvyknout si na to, že je konec.

Ale je to teprve začátek, má být ještě hůř. Kdo odhaduje stav vody, nevěří už, že se tomu dá uniknout. Kořistí vody se stává i přilehlý sklad zřízený v bývalých prostorách nakladatelství, který je až do stropu naplněný literárními lahůdkami. Tušíme, že v bahnivé odporně páchnoucí břečce leží desetitisíce knih, ta tam je práce deseti let vynaložená na budování nakladatelství. Později vylomíme dveře páčidly a kramlemi, a když nahlédneme otvorem dovnitř, pochopíme, že tady se nedá zachránit nic.  

A zase obavy a naděje: Bude-li voda stoupat dál, zasáhne i nové prostory nakladatelství vzdáleného několik set metrů. A už nastává to, co nikdo nepovažoval za možné: Voda proudí přes louku a rozlévá se po ulici U Železné lávky, která je v těchto místech položena níže. Na tomto místě vedla před dobrými sty lety na Staré Město železná lávka přes tehdy ještě nespoutanou Vltavu na Staré Město na druhé straně. Bezpečná lávka nad dravou vodou, zdálo se, že to pro naše nakladatelství bude dobrá adresa. 

Smuteční vrby na Klárově ční z bahnitého rybníka, který se tu vytvořil.  Kachny a labutě se tu čile hemží v korunách stromů, užívají si rozšíření svého životního prostoru. Na druhé straně září na vstupních dveřích plakát s Franzem Kafkou, voda sahá spisovateli až po krk. Zdá se, že na vodní ptactvo udělaly velký dojem jeho melancholické oči, stále znovu křižují uličku před tímto Pražanem nejevícího zájem o dění kolem. 

Ani tady neexistuje slitování, voda proniká do níže položených prostor studia, stoupá až ke stropu a ničí všechno – nábytek, telefony, elektroniku, počítače, spisy. Později nám budou při likvidaci pomáhat dva dělníci ze Zakarpatské Ukrajiny, tváří v tvář zkáze mumlají pohnutě: Strašné! Hlavně zdraví!  Přikyvujeme, ale útěcha to pro nás není. Majíce ztrátu před očima, bilancujeme tisíce hodin plahočení, dřinu celého jednoho desetiletí; nepochopitelné, že to všechno bylo nadarmo. 

Po období dešťů následovaly dusné a parné dny pozdního léta. Vedro sedělo jako zvon nad vlhkým páchnoucím skladem s tunami nabobtnaných knih, které začínaly kvasit. Elektřina byla v celé čtvrti stále ještě vypnutá, na vyklízení ani pomyšlení. Příjezd k oblasti katastrofy byl nemožný, vstup do okrsku zakázán – panovaly obavy z rabování. Každé překročení demarkační linie bylo nutné vybojovat nekonečným povídáním, prosbami a žebráním, muži v uniformě zůstávali většinou neústupní. 

Když jsme za dusných nocí otevřeli okna ložnice, proudil nám v ústrety odporný zápach hnijícího papíru. Protivný zápach lpěl dlouhé dny na našich prstech a nedal se smýt. Ještě více než páchnoucí vzduch obtěžkaný rozkládající se lepenkou nás skličoval pohled na promáčené, plesnivějící a slepené literární mršiny, které v haldách plných bahna čekaly na bagr a poté groteskně zkrouceny v kontejnerech na odvoz. Často jsme v těchto dnech ukazovali na roztrhaný hřbet a jeden rozdrcený svazek – to nastupoval svou cestu do tmy Leppinův román.

Konečně je všechno za námi, vyřízeno, finito. Už nebudeme lézt v hrubých gumákách po haldách, vylamovat s pomocí masivních seker dveře ani vyvážet kolečko za kolečkem z ponurého sklepení. Český manželský pár ještě jednou nahlédne do kontejneru a otřeseně zašeptá: Bože, to je škody. Ze dvou možných různočtení těchto slov je však patrné, že tím nemíní výši způsobené škody, ale že je jim upřímně líto zničených knih. Kvůli této dvojici teď půjdeme domů, postavíme na kávu a pak – pak začneme nanovo.